voiceofgramophone

Na tendle blog se pekne prasi, a zaznam lasek ustal. Vsichni si zijou pokojne? Ž ma F, a kupujou byt, tyjo, to je velky, M otevre kavarnu, tyjo, to je taky velky, ja mam super kluka a doufam, ze vsechno bude fajn hh... odstehovala jsem se na nejakou dobu z brna, odstehovala jsem si svestky i z prazskyho zizkovskyho, jsem u nej v byte, obklopena svejma ruznejma já v podobe veci, a je to furt chaos. Zadna pevna puda pod nohama, zadny slavny sebemineni, zadna velka radost, jen takova ta vecne pritomna pomatenost a sebeneuspokojenost. Vsechno bude fajn...

Proč jsem udělala zase tu samou chybu? (Dvakrát nevstoupíš do téže řeky, aha haha,blbost!) Jak si tak čtu ty články níže, nepřestávám si pokládat milijóny otázek. Tak tentokrát jich několik uberu, ač jich ve mně visí asi tisíce. Ještě ani ne před měsícem/dvěma jsem si říkala, wow, co se to děje novýho a vzrušujícího v mym životě tyvogo? Jeden kluk, druhej kluk, tamhleta akce, tamhleten koncert, třetí kluk, klop další panák, seznamovačky, kecičky, čtvrtý kluk... wau rande! jak jinak než v hospodě, ale přece! To mi bylo zas tak dlouho neznámé, randíčka,hmm.. Ale jak to mohlo dopadnout jinak než v posteli! ale proč ne. blbý je, když přijdete s panem z randíčka na akci kamaráda, kterej je v podstatě taký váš bejvalej - nebo jakoby- on to tvrdí, já ne, haha a stejně mě má furt rád, panebože. ale dobrý, tak kámoš, ale do toho si všimnete, že je tam vlastně ještě váš další bejvalej, no dobře, to byl můj první kluk, nojo, to už je hromada času, no ale stejně. no a málem vám spadne čelist když

Ne, nemyslim na to až umřu. Jen jsme se bavili o songu co tam bude hrát. Nebude to song, už vím- znám jí roky, nazpaměť a vždycky má stejnej efekt, Thats it. Můžeš si nechat something in the way. Ample make this bed. Make this bed with awe; In it wait till judgment break Excellent and fair. Be its mattress straight, Be its pillow round; Let no sunrise' yellow noise Interrupt this ground. Emily Dickinson

Chtěla bych být jedním ze ztracených básníků. Mít oficiální statut toho, kdo se cítí ztraceně a nepochopeně, protože se lišíme jen tím, jak moc se o náš učí. A Bůh to vidí, Bůh nad námi bdí a miluje nás i tak, ale nic nechápe, nemusí, aspoň tak to v Bibli píšou. Bůh nikdy nepřemýšlí. Miluje všechny stejně a odpouští stejně tak a my, protože jsme jen lidi, musíme si to pochopení protrpět. Přiznala jsem se k nihilismu a on mi odpověděl přesně tak, jak jsem k němu došla. Kdybych to věděla, uklízím častěji a pečlivěji, čekám s večeří mnohem míň okázale a natěšeně, s radostí se zaprodám vzhledu a trénuju na saxofon, vážím si každýho rána kdy mě prosil o pusu i když jsem se zlobila, každýho zaplacenýho nájmu na další měsíc co znamenal další měsíc života se mnou. Vážím si každýho úsměvu mezi řečí. Neublížim, nepodvedu, neopustim. Co jsme si z lásky vlastně vzali? Kdyby to dobrý, tak teď nechci usnout a spát. Hluboko nad věcí. Kdybych uměla hrát, zpívám o tom píseň. Nebylo by to lepší, jen byc

Dneska máš narozky, konečně jsme zase chvíli v roce stejně starý. Ale to zařídila příroda, za to nemůžem, za co ale můžem je to, že i po těch letech jsme tu, oslavíme tvoje narozeniny tradičně jako každý rok. Teď mi dochází, že skoro tradičně mám na tuhle dobu antibiotika, haha. Pamatuju si tvoje osmnáctiny u Lva, celý černobílý, hrozně zlobivý, tolik lidí se sešlo jen kvůli tobě, to bylo vážně krásný. Dostala jsi od nás LOMO, tehdy to byl můj nápad a já byla strašně hrdá a šťastná když tě to rozplakalo. Potom ty v orionu, na chlapečky, jak měl dan a pospi ty nechutně skvělý kostýmy, no a Dana v něm pak odvezli až do špitálu když skákal salta z podia. Tenkrát jsi dostala lístek na letitrol. Tahle rekapitulace let je legrační. Každoročně mi připadá, že to co se zrovna děje je tak hrozně osudový, zásadní a už to nikdy jiný nebude. Každej další rok mi pořád dokola ukazuje, jak moc se mýlim. Naštěstí. No a here we go again. Je tu rok 2016. Všechno se změnilo jen ti nejbližší zůstali. Někdo

Za dvě hodiny mám zkoušku, sedim ve studovně a přemejšlim. Poslední dobou totiž hodně přemejšlim. Honza tvrdí že je to na škodu, jenže on vůbec nechápe jak daleko a kam moje myšlenky jdou a myslí si že je to zbytečný, jenže pro mě byly vždycky emoce a myšlenky to nejdůležitější. Protože to je pro mě vztah, to co citim - ne ty gesta kolem a ne ten dojem co dělám/e, někdy mám chuť říct seru na to, sbalit se a vrátit se zase do Prahy a žít konečně svuj život, jenže za hodinu je to zase jiný a najednou se citím zamilovaná, v bezpečí a jistá tim co dělám. Je to totiž tim že nemám svůj život, protože všechno co dělám se odvíjí od mejch vztahů - jo tak moc je to pro mě důležitý. Definuje mě to protože moje já příliš ztracený na to aby řeklo: Ahoj já jsem já, a jsem takový a chci tohle. radši jsem já který k někomu patří a veze se, jenže vevnitř křičí - tohle nejsem já. Každej den a někdy i hodinu se měni moje pocity, dojmy, vize a touhy - nevím co chci dělat, kde chci žít a s kym chci žít a i